Historie dámského sedla

Veškeré zde uvedené informace a ještě mnohem více, si také může přečíst zde: www.damskajizda.blackriders.info/index.htm

Anna Česká

Dámské sedlo pochází z doby před 600 lety z královských dvorů evropského kontinentu. Do Anglie je přivezla Anna Česká, manželka krále Richarda II.
Před koncem 14. století jezdily anglické ženy po mužsku, rozkročmo. Mnohé nadšené jezdkyně tohoto způsobu používaly až do 16. století i déle. Teprve později se ženy zúčastňovaly honů v dámském sedle.
Sedlo královny Anny bylo v podstatě modifikací soumarského sedla, na němž bylo upevněno jakési stupátko pro nohy zvané planchette. Jezdkyně seděla v pravém úhlu k ose koně s nohama na stupátku. pro větší bezpečnost mělo sedlo vpředu roh nebo jakýsi jílec, jehož se jezdkyně mohla držet pravou rukou. Při jízdě v takovém sedle nebyla dáma o moc víc než balík - koně musel vést podkoní. Mnohem praktičtější byla druhá varianta planchette, kdy žena seděla bokem za mužem, jenž ovládal koně, protože bokem sedící "cestující" nemohla držet uzdu.

Kateřina Medicejská

Další významnou úpravu sedla si objednala jiná královna, francouzská Kateřina z Medici. A tak kolem roku 1580 už mohly jezdkyně sedět v sedle s dalším rohem, umístěným blízko prvního. Pak přibyl ještě jezdecký hák na opření pravé nohy, takže se jezdkyně mohla posadit obličejem dopředu. Toto sedlo bylo samozřejmě již mnohem bezpečnější.
Kateřinino sedlo přežilo celých dvěstě let, ale mělo velkou vadu, bylo velmi nesnadné udržet se v něm na hřbetě koně. Tuto závadu odstranil bezpečnostní popruh, zavedený začátkem 17. století. Upínal se k zadní části sedla a pokračoval dolů, kde se připojoval k podbřišníku (balanční řemen). Dámské sedlo prodělalo ještě dlouhou cestu proměn, než se na něm dalo jezdit bez bolestí v zádech.

Jules Charles Pellier

Za vynález revolučních změn v užívání dámského sedla a zcela jiné koncepce terénní jízdy vděčíme zapomenutému pařížskému učiteli jízdy na koni Julesu Charlesi Pellierovi. V roce 1830 vyrobil "skákací hlavu", umístil pod původní dva rohy ještě třetí. Toto zařízení bylo upevněno na kostru sedla a ohýbalo se směrem ven podle levého stehna jezdkyně. Vrchní roh byl brzy potom odstraněn. V tomto sedle mohla již jezdkyně jezdit dost bezpečně a dokonce i přeskakovat překážky, což bylo v sedle se dvěma původními rohy obtížné a nebezpečné.

Alžběta Rakouská - Sissi

Nové sedlo se dočkalo rozkvětu díky stále rostoucímu počtu Angličanek, které se zúčastňovaly honů se smečkou koncem 19. století. Odvahu jim dodala další královská jezdkyně, Alžběta, císařovna rakouská. Navštěvovala Anglii a Irsko na "sportovních cestách" v letech 1876 a 1882 a získala si pověst vynikající a nebojácné jezdkyně. Pod vlivem jezdkyň, jakou byla skvělá rakouská císařovna, se vzhled sedla opět měnil. Prohloubené posedlí nahradilo po čase posedlí rovnější a jezdkyně seděla na pravém stehně obrácena dopředu. Dříve se musela nepohodlně kroutit, aby se mohla podívat vpřed. Současně s objevením "skokové hlavy" zmizela starobylá a nejistá železná podnožka. Postupně ji nahrazovali různé typy třmenů, až zůstal moderní bezpečnostní s pojistným řemínkem, který umožňuje rychlé otevření třmene.

Soumrak a vzkříšení

Dámské sedlo se běžně objevovalo na honbištích až do dvacátých let našeho století. Pak zmizely dlouhé sukně a spodničky a nahradily je dlouhé kalhoty a jezdecké sukně. Ženy brzy začaly jezdit po mužsku, obkročmo.
Po druhé světové válce však nastala renesance dámského sedla. V Británii bylo vzkříšeno v roce 1970 a vznikla velká společnost Ladies Side-sadle Association. Dámská sedla se opět vyrábějí a na jejich konstrukci se podílejí zkušení experti, takže získávají na kvalitě.
Na kontinentě a v Americe se dámské sedlo takového znovuzrození nedočkalo. Většina jezdkyň je považuje za nepohodlné a málo bezpečné. U nás je vídáme jen zřídka a vskutku krásné kusy lze obdivovat např. mezi exponáty Hipologického muzea ve Slatiňanech u Chrudimi.